Obsah
aspekty
Vakuové stěrače čelního skla nahradily nejranější, klikou ovládané stěrače čelního skla na automobilech ve 20. letech 20. století. Původní, ručně ovládané, klikové stírače čelního skla, které byly součástí automobilů od dětství, měly hlavní nevýhody: při jízdě s čelním sklem bylo nutné klikat sem a tam na straně spolujezdce. Zatímco pozdější automobilové modely byly začleněny do čelního skla, řešení stále nebylo ideální. Vakuové stěrače čelního skla byly první stěrače čelního skla, které mohly fungovat bez ručního ovládání. Byly použity koncem dvacátých let a byly použity motorem k provozu.
funkce
Vakuové stěrače čelního skla byly ovládány motorem vakuového stěrače instalovaným podél okraje střechy nebo pod čelním sklem. Motor vakuového stěrače byl poháněn vakuovým rozdělovačem. V typickém motoru s vnitřním spalováním je vakuové potrubí vytvořeno rozdílem tlaku vzduchu mezi vnější atmosférou a sacím potrubím motoru. Při zrychlování je škrticí klapka otevřená a sací potrubí se plní vzduchem. Toto pronikání vzduchu naplní vakuum v rozdělovači a zvyšuje tlak vzduchu. Tento zvýšený tlak vzduchu - a to je jedna z nejdůležitějších věcí na světě, včetně vakuových stěračů čelního skla. Auta využívající motory pro vakuové stěrače používané v pístu a řadu ventilů pro spojení listu a ramene stěrače.
Klady a zápory
V té době se vakuové stírače čelního skla dříve používaly v automobilech - zejména v automobilech postavených mezi dvacátými a šedesátými léty - jejich použití vakuového rozdělovače vytvořeného motorem. Měli však své nevýhody. Vakuové stěrače čelního skla nebyly schopny udržovat konstantní pravidelnou rychlost: jejich rychlost přímo odpovídá rychlosti motoru. Protože funkce čelního skla závisí na rozsahu vakua v motoru, měly by stěrače také kopec. Nakonec stěrače čelního skla poháněné elektrickými motory a pracují nezávisle na změnách v motorech. Poslední vakuové stěrače čelního skla byly instalovány v automobilech v roce 1972.
